Vegas, baby! 36.

14. května 2017 v 15:02 | Crazy.DE.Bill |  Vegas, baby!


Běhala jsem po pokoji a kontrolovala, jestli mám všechny svoje věci sbalené. Uteklo to rychleji, než jsem doufala a já večer měla odjíždět na letiště a vrátit se do Berlína. Vůbec se mi nechtělo, protože nebylo vůbec jisté, kdy se s Billem zase uvidíme.
"Ještě sis tu nechala nějaké boty." ukázal mi Bill moje tenisky, které držel v ruce.
"Jasně, díky." vzala jsem si je od něj a nacpala je do kufru. Moje věci se tu nějak rozmnožily. Když jsem jela sem, neměla jsem své dva kufry tak nacpané k prasknutí.


Bill se posadil na kraj postele a sledoval, jak zapínám zip na prvním kufru. Šlo to těžce, ale povedlo se mi to bez větších problémů.
Posadila jsem se na zem a zvedla k němu oči. "Copak?" pousmála jsem se. "Řekli jsme si přece, že nebudeme smutní."
"Já vím, ale budeš mi děsně chybět." nepatrně se pousmál. Ubíjelo mě, jak se tváří nešťastně, ale nemohla jsem nic dělat, musela jsem se vrátit domů. Už jsme mluvili několikrát o tom, jak to bude vypadat až odjedu, ale ani tak to nebylo jednodušší.
Povzdechla jsem si a vstala jsem, abych si mohla sednout k němu. "Ty mě taky. Ale to zvládneme. A po vašem turné spolu můžeme zase trávit čas, ať už u mě nebo u tebe." snažila jsem se ho nějak povzbudit, i když jsem to sama potřebovala.
"Jo já vím." pohladil mě po tváři, než mě lehce políbil na rty. "V tom případě si v práci zařiď, že pak už budeš pracovat maximálně z domova. Protože až se vrátíme z turné, už tě od sebe nepustím ani na krok."
Zaculila jsem se na něj a opřela si hlavu o jeho rameno. "No to by bylo super." rozhlédla jsem se po svých věcech, které se ještě válely po zemi. Musela jsem si co nejdřív dobalit, ale tak moc se mi nechtělo. "Co kdybys jel se mnou do Berlína? Zabalím si tě do kufru."
Bill se zasmál. "To by bylo super, ale asi se do něj nevejdu."
"Tak tě rozpůlím, do obou se vejdeš určitě." taky jsem se smála. Kdyby to bylo tak jednoduché, už bych ho tam nacpala a vesele jela na letiště. Bohužel, realita byla jiná.

Těch posledních pár hodin, které mi zbývaly, jsme s Billem trávili v pokoji a věnovali se jeden druhému. Čím míň se mi chtělo pryč, tím víc utíkal čas rychleji. Užívala jsem si poslední momenty, které jsem mohla trávit v jeho náruči a užívat si jeho hebkých rtů a něžných doteků. Bylo to pro mě těžší, než jsem si vůbec myslela. Už to byl skoro půlrok, co se vplížil do mého života a začal u mě v Německu bydlet, od té doby jsme byli spolu skoro neustále, a teď najednou máme být na kdoví jak dlouhou dobu odděleni. Nedokázala jsem si představit, jak to bude vypadat, až budu doma sama, zase zavalená prací. Stejně jako předtím, než jsem Billa poznala.
"Ty nad tím zase přemýšlíš?" zeptal se Bill a tím přerušil mé myšlenky. Až teď jsem zjistila, že mě celou dobu pozoruje. "Já jsem ještě tady." pousmál se.
"Promiň." pohladila jsem ho po tváři. "Je to vážně děsně těžký."
Bill mě pevně objal a políbil mě do vlasů. "Já vím. Ale zvládneme to."
"Jo." zajela jsem mu rukou do vlasů a přitáhla si ho, abych ho mohla políbit. Když si opřel hlavu o můj hrudník, podívala jsem se na hodiny. Byl už pomalu čas vyjíždět. Povzdychla jsem si a na chvíli zavřela oči. Zrádné slzy mě v nich pálily, ale nechtěla jsem brečet. Nechtěla jsem, aby to bylo ještě horší.
"Budeme muset jet." řekl Bill po pár minutách.
"Já vím." odpověděla jsem suše.
Zvedli jsme se z postele, na které jsme se doteď váleli a já naposledy zkontrolovala, jestli mám všechno. Bill mi pomohl s mými věcmi do auta, s Tomem jsem se rozloučila ještě v domě, na letiště se mnou měl jet jen jeho bratr. Už tohle první loučení pro mě bylo těžké, Tomovi vtípky a kecy mi budou taky chybět. Když jsme nasedali do auta, už mě zase pálily slzy v očích. Horko těžko jsem je zahnala a schoulila se do Billovi náruče, abych si ho mohla užít ještě na těch posledních několik desítek minut. Za celou cestu nám ani nebylo do řeči, věděli jsme moc dobře i tak, co se tomu druhému honí hlavou.
Prakticky bez jediného slova jsme prošli až k bráně, kterou jsem se měla dostat ke svému letu. Dál už se mnou Bill nemohl. Zbývala necelá hodina do odletu, takže jsme měli ještě chvíli čas na to, abychom se rozloučili. Měla jsem knedlík v krku a stažený žaludek. Zvedla jsem k Billovi pohled, on ten svůj upíral na mě. Nevěděla jsem, co mám říct, přitom se mi toho hlavou honilo tolik. Stáli jsme naproti sobě a jen na sebe zírali, jako dva pitomci.
"Dobře doleť." prolomil nakonec ticho Bill.
"Díky." skousla jsem si ret. "Bože, tohle je vážně hrozný." Udělala jsem k němu krok a pevně ho objala.
"Jo, to je." přitiskl si mě k sobě a políbil mě na čelo. "Asi tě nikam nepustím."
"My to nějak zvládneme. Ani se nenadějeme a budeme zase spolu." snažila jsem se přesvědčit jak sebe, tak jeho.
Bill se sklonil, aby mě políbil na rty. Tiskl mě ke svému tělu, jako by mě už nikdy nechtěl pustit. Ani jsem nevěděla, jak dlouho tam tak stojíme a užíváme si poslední společné chvilky, dokud neohlásili poslední výzvu k nástupu na můj let. Bylo to tady, musela jsem jít.
Když jsem se od Billa oddálila, neudržela jsem se a po tváři mi začaly téct slzy. Ten láskyplný a přitom smutný pohled, kterým se na mě díval mě ubíjel. "Musím jít." řekla jsem tiše.
"Já vím." chytil můj obličej do dlaní, než mě naposledy dlouze políbil. "Brzy se uvidíme, slibuju. Miluju tě, Mio."
"Taky tě miluju." ještě jsem si ukradla jeden polibek a pohladila ho po tváři, než jsem se s těžkým srdcem otočila a spěchala na svůj let. Měla jsem pocit, jako bych tu nechávala kus sama sebe. Naposledy jsem se otočila, než jsem zmizela v úzké chodbičce, abych se na Billa ještě podívala. Usmál se, ale šťastně to rozhodně nevypadalo. Snad měl pravdu a brzy se uvidíme, protože bez něj mi nic nedávalo smysl.
Když jsem se usadila na své místo v letadle, vytáhla jsem svůj telefon, abych ho vypnula. Než jsem to udělala, přišla mi zpráva od Billa.
Už teď mi děsně chybíš. V kabelce máš ode mě malé překvapení.
Otevřela jsem kabelku a zvědavě v ní zalovila. Vytáhla jsem malou krabičku a usmála se. Když jsem jí otevřela, našla jsem v ní krásné náušnice, které dokonale ladily k náhrdelníku, který mi Bill dal před několika měsíci. Od toho dne jsem ho nesundala ani jednou, a teď nesundám ani ty náušnice.
Rychle jsem Billovi odepsala, že mu hrozně děkuju a poslala mu fotku, na které jsem sice byla ubrečená, ale byl to důkaz, že jsem si ty náušnice hned vzala na sebe. A dokonce jsem se usmívala.
Jestli mě bude pořád takhle překvapovat, tak za chvíli nebudu vědět, jak mu to oplácet.
Snažila jsem se myslet nějak pozitivně, ale moc mi to nešlo. Vypadalo to na dlouhou ubrečenou cestu. A to byl teprve začátek letu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku Vegas, baby!?

Ano

Komentáře

1 báři báři | Web | 14. května 2017 v 16:14 | Reagovat

Tak jdu na tu sladarnu, nez mi zacne hokej :-D

Coze? Wtf? To jak pokracujes tim, jak se bali, odjizdi a oni se maji loucit? Fuck! :-D
No jo, reknes si, ze nebudes smutna, a pak jak na to myslis, tak jsi tuplem vic rozhozena :-D znam, denne se loucim s Tomanem :-D :-D
Jestli ale budou oba dva zavaleni praci, tak snad jim ten cas do dalsiho setkani... :-) Nebo teda aspon bych si to pro ne prala :-)
No Mia kontroluje, jestli ma vsechno, ale aby nedopadla jako ja, kdyz jsem odjizdela od tebe - mas vsechno? Mam! Mas opravdu vsechno? A pak - mas tu bryle, pipino :-D :-D
Takove louceni, och. Nesnasim louceni! A ze ma prekvapko? Hm, hm. Jo tak nausnice :-) teda :-) takove dary by se mi taky libily, sakrys. :-D ... Ehm, Tome? :-D

Tak makej na dalsim dile, vis, ze te budu otravovat tak jako tak :-* :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Crazy.DE.Bill

2007 - 2017