Hra o lásku 32.

18. února 2013 v 16:41 | Crazy.DE.Bill |  Hra o lásku (by Adan12)
Autor: Adan12



Po dlouhých minutách blbnutí v peří jsme se vydýchávali. Člověk by vážně nevěřil, jak je to únavné. Ležela jsem na obrovském polštáři, držela jsem se za břichu, které mě neskutečně bolelo a usmívala jsem se jako pitomec. No, přiznejme si… Já pitomec byla. Už jenom proto, že jsem do téhle blbosti šla. Já a Tomova přítelkyně. Pffff. Dobrý vtip a ten, kdo tomu věří je pěkný trouba. "Nač čím přemýšlíš?" zeptal se Bill, který funěl vedle mě. "Nechtěj vědět" a sama sobě jsem se zasmála. Fakt už mi hrabe, pomyslela jsem si. "A ani mě to neřekneš?" připlazil se ke mně Tom a jednou rukou mě objal kolem pasu. Zamračila jsem se a než mě stačil chytit, tak jsem ho od sebe odstrčila a vyskočila jsem na nohy. Idiot. Jestli si chce povídat, tak ať si jde za tím blonďatým zjevením. Já na něj nejsem zvědavá. Jelikož díky peří jsme se dost zdrželi, začátek poslední zkoušky byl dost zmatený a všichni byli roztěkaný a nabroušený. Naštěstí mě se nic netýkalo, takže jsem se rozvalila v šatně a trošičku si schrupla.


Probudili mě až hlasité hlasy nesoucí se z chodby směrem ke mně. Podle hlasu jsem poznala Billa s Tomem. Přemýšlela jsem, jestli zůstat sedět nebo se schovat. Moje zvědavost byla silnější a já jsem se schovala do Billových hadrů, co viseli na pojízdném věšáku v rohu místnosti. "Co si jí proved? Takhle naštvaná na tebe není normálně, takže se sakra něco dít musí?" vyjen na Toma Bill. "Nic jsem jí neproved, a kdyby… Co je ti do toho? Pokud vím, tak spolu doopravdy nechodíme, takže jí to může být jedno a navíc je to Mikaela… Ta holka v životě k nikomu nic necítila, je jako psí čumák, tak netuším, proč by s tím měla začínat zrovna teď" odpověděl mu nabroušený Tom a mohla jsem si jenom domýšlet, jak protočil očima. To, co o mě řekl, mě hodně zaskočilo a taky to hodně zabolelo. Je pravda, že své city nedávám najevo, ale to ještě neznamená, že nic necítím. "Jo, možná je studená jako psí čumák, to uznávám, ale i přesto si nezaslouží, aby ses k ní takhle choval. Ať už si jí provedl cokoliv, tak by ses měl jít omluvit, protože byť jí tady nikdo nechce, tak jí potřebuješ a když jí potřebuješ ty, tak ji potřebuje celá skupina" odpověděl Bill a nejspíš odešel, protože bylo slyšet cvaknutí dveří a po chvíli další. Odešli. Oba. A já tu stála se slzami v očích. Myslela jsem si, že mě má Bill rád. Vždyť se o mě tak hezky stará, pomáhá mi a on si přitom myslí tohle? Cítila jsem se zraněně a místo nějakého pocitu přátelství ve mně rostla nenávist. V životě jsem už cítila nenávist, ale tenhle pocit byl zcela nový. Spaloval mě zevnitř. Cítila jsem, jak se vlévá do každé buňky v mém těle. Byl to hrozný, ale povznášející pocit. Byl to jediný pocit, který jsem k nim cítila, a přitom to bylo tak jednoduché. Žádné pocity, které by se sami od sebe vylučovaly, žádné pocity přátelství, náklonosti nebo snad lásky. Byla to prostá nenávist. Dodala mi obrovskou sílu. Být jenom trochu cvok, tak projdu zdí, ale jelikož mám zdravé IQ, tak mi došlo, že ani s takovou silou bych to nezvládla.

Rozhodla jsem se ve vteřině. Přešla jsem místo, posbírala jsem si věci a vyrazila pryč. Nehodlám tady zůstat. S nimi. Jelikož byl čas pustit fanynky do budovy, nebude takový problém proklouznout zadním vchodem. Kluci se vrátí do šatny vynervovaný a vystresovaný, takže si na nějaký psí čumák ani nevzpomenou. A kdo by si vzpomněl, když mě tu vlastně nikdo nemá rád. Hodiny na mobilu mi ukazovali 19:30. Měli ještě půl hodiny do koncertu. Nenápadně jsem se protáhla kolem ochranky a mířila si to k zadnímu vchodu. K mojí smůle mě zastavil jeden z ochranky, že mám zakázáno chodit ven. V duchu jsem si odfrkla. Mě nikdo nebude rozkazovat a Kaulitz už vůbec ne. Ve chvíli, kdy poodešel, se po budově rozlehl křik. Nesnesitelný křik. Ochranka se okamžitě rozeběhla tím směrem a já se za nimi dívala s poťouchlým úsměvem. Není nad to, když vám jednou zase něco vychází. Vyšla jsem ze dveří ven a nadechla se místního vzduchu. Byla to zajímavá směsice rytmu, tance a vzrušení. Vzala jsem mobil a vytočila číslo na aerolinky. "Mezinárodní aerolinky, máte přání?" zeptal se mě ženský hlas ve sluchátku. "Dobrý večer. Chtěla bych letenku do Hamburku. Kdy letí nejbližší letadlo?" zeptala jsem se a během čekání jsem si stopla taxi a nadiktovala mu adresu hotelu. "Nejbližší let letí za 2,5 hodiny" oznámila mi paní a já rychle počítala, jestli to stihnu. "Zarezervujte mi ji prosím na jméno Englová" řekla jsem jí. "Ano, slečno. Bude tu na vás čekat. Hezký večer" popřála mi. Ze slušnosti jsem jí popřála to samé a dál přemýšlela, co se teď bude dít. Taxikáři jsem zaplatila a vešla jsem do hotelu. Bude mi to tu chybět, ale co se dá dělat. Rychle jsem vběhla do pokoje, vytáhla jsem kufr a házela do něj všechno, co mi přišlo pod ruku. Šaty, šortky, trika, kosmetika a další serepetičky, které jsem si sem nesmyslně vzala. Než jsem kufr zavřela úplně, proběhla jsem pokoj ještě 3x, abych tu nic nenechala. Po zjištění, že tu po mě nic nezůstalo, jsem s obtížemi zavřela kufr. Přehodila jsem si kabelu přes rameno, ručičku kufru jsem vzala do ruky a odešla jsem z pokoje. Nač se zdržovat. Za 10 minut jsem se odhlašovala z recepce. Chtěla jsem už odejít, ale ještě mě něco napadlo. "Slečno, prosím vás. Neměla byste prosím tužku a papír?" zeptala jsem se recepční a nahodila jsem příjemný úsměv. "Jistě" úsměv mi oplatila a vzápětí mi podávala bílý papír s tužkou. Chvíli jsem přemýšlela, jak správně zformulovat svoje myšlenky.

Moji drazí "PŘÁTELÉ". Asi se dosti divíte, proč čtete tento dopis a vysvětlení je jednoduché. Odhlásila jsem se z hotelu a jsem na cestě do Hamburku a důvod? Od jistých osob jsem se dozvěděla, že jsem nevítaným hostem na této cestě a že o mě v podstatě nikdo nestojí. Kdo by také stál o studený psí čumák, že? Proto jsem to vyřešila tímto způsobem. Doufám, že zbytek vašeho pobytu beze mě se vám bude zamlouvat více.



PS: Nelezte mi ni oči! Už s vámi nechci mít nic společného. Doufám, že jste to pochopili.

Mikaela





Se svým výtvorem jsem byla vcelku spokojená. "Mohla byste to dát Davidu Jostovi, až se vrátí? Je to velmi důležité" poprosila jsem recepční. "Samozřejmě, slečno" usmála se a dopis schovala pod pult. Dřív než jsem si stačila něco rozmyslet, tak už jsem seděla v taxi, které směřovalo k letišti. Vyzvedla jsem si letenku, odevzdala kufr, prošla jsem rámem na kov a těšila se, až budu konečně doma bez lidí, kteří ve mně vyvolali jeden intenzivní pocit. NENÁVIST.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku Hra o lásku?

Ano

Komentáře

1 Týnka Týnka | 22. února 2013 v 17:55 | Reagovat

Jééé konečně...:)) já jsem se na další díl tak těšila..:)) no a doufám že další díl se tu objeví brzo treba za tejden a ne za 5 měsiců...:))) protože jako teď je to tak napínavý..:D no a já jsem si myslela že jí má Bill rád a on tohle...:((  chci vědět co bude dál tak šupem

2 Terka Terka | 27. února 2013 v 21:03 | Reagovat

Mohla by si dať ďalší diel :-D teraz je to fakt napínavé ??? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Crazy.DE.Bill

2007 - 2017