Autor: Beatriz F.
20. října 2021
Tom nakonec přijel opravdu po dvou týdnech. Ty dva týdny byly nesnesitelné. Za prvé mi moc chyběl a za druhé, jsem stále zvracela. Doktor mi ale řekl, že je vše ok, a že to zvracení prostě k těhotenství patří. Tom řekl, že v Los Angeles je vše zařízené, a že si pro mě devatenáctého přijede. Což také udělal. Sbalila jsem si pouze oblečení a nezbytné věci pro můj život. Takže fotky, kosmetika a nějaké obrazy, pro mě byly samozřejmostí. A pár dalších pitomin k zabrání Tomova domu. Měl ze mně opravdu radost. A to ještě nevěděl, že tady teď sedím v půl jedné v noci a dobaluji zbytek.
"To si děláš srandu? Vždyť jsi říkala, že si bereš jenom to nejdůležitější, že zbytek tady můžeme nechat," řekne a zívne si. "A vždyť tady většinu věcí nechávám," rozhlédla jsem se po bytě, kde byl všechen nábytek, a i doplňky jsou na svém místě. "Už jsi se rozloučila s rodičema?" Jenom přikývnu. Když si na to vzpomenu, chce se mi brečet. Dokonce i mamka brečela, když jsme se včera loučili. "Slíbili, že za měsíc přijedou."
Právě jsme přistály na LAX. Tom mě musel probouzet. Prospala jsem totiž skoro celou cestu. Pamatuji si jen, že nám letuška oznamovala, že se nacházíme nad Západní Virginii. Potom jsem se jen opřela o Toma, dala si klapky na oči a usnula jsem. Ještě jsem pocítila během letu jak mě Tom hladí ve vlasech a přesouvá na druhou stranu hlavu, když chtěl jít na záchod. Pak mě zase chytil kolem ramen a opatrně si mojí hlavu opět položil na svoje rameno. Teď sedíme v jeho autě a jedeme do jeho domu. Připadá mi ale, že jede jinudy. Možná zkratka. "To je nějaká zkratka?" zeptám se. "Ke starému domu asi ne, ale k našemu novému domu je to nejrychlejší." "Co?" zeptám se nevěřícně, ale s úsměvem. Třeba si dělá srandu. "Koupil jsem nám nový dům. Proto mi tak dlouho trvalo, než jsem přijel. Potřeboval jsem ho nejdříve vybrat. Kupoval jsem ho zařízený. Bill bude bydlet s námi, ale každý budeme mít své soukromí." "Kolik?" "Neřeš to. Ber to jako dárek na přivítanou." "Ty jsi se zbláznil?" "Docela ano. Když jsem přijel domů, začal jsem přemýšlet, kam dáme pokojíček. Protože jsem nehodlal omezit ani svoje kytary, ani boty. Tak mě napadlo tohle řešení. Ten dům je opravdu velký." Radši budu mlčet a sledovat cestu, abych k domu trefila. Po dvaceti minutách dorazíme zřejmě na místo, protože se před námi otevřou dveře od vjezdu. "To je ono?" zeptám se a nakloním se směrem k čelnímu sklu. Tom přikývne a vypne motor. Rozhlédnu se po obrovském pozemku. "Jak se ti to líbí?" zeptá se Tom a obejme mě zazadu. Ruce nechá položené na mém bříšku a jemně ho masíruje palci. "Je to hezké," řeknu a opřu se o něj. "Jenom hezké? Provedu tě tudy. Schválně, co budeš říkat potom," chytne mě za ruku a táhne mě do domu.
"Jsem nadšená, Tome. Je opravdu úžasný," řeknu poté, co stojíme v zádní části pozemku u velkého bazénu. Prošli jsme celým domem. Přímo z naší ložnice je úžasný výhled na město. Lépe jsem si to snad ani nemohla představit. "To jsem moc rád. Máma s Gordonem zítra přiletí. Chtěli tě moc vidět. Navíc máma říkala, že má nějaké oblečení pro mimino. Doufám, že nejsi pověrčivá." "Tak tohle mě opravdu netrápí." "A kdy začneme nakupovat? Už se nemůžu dočkat," promne si ruce. "Chci počkat alespoň do druhého trimestru. Nechci nic uspěchat. Co když se něco stane? Nechci se pak zbavovat věciček pro nenarozené dítě." "Zase myslíš na to nejhorší?" "Ne, zase myslím na to, co se může stát. Podle doktora jsem sice naprosto v pohodě, ale nechci to podcenit," řeknu a jdu zpět do domu. V lednici si vezmu láhev vody a jdu do obýváku, kde si pustím televizi. "Jako doma, co?" přijde Tom za mnou a sedne si vedle mně. "Jsem doma," zašeptám a opřu se o něj. Pohladí mě po rameni a přitáhne si mně k sobě. Přivřu oči a zkusím si představit naší budoucnost. Proč vidím jenom růžovou barvu?
