Tome, ty hajzle (2. řada) 5.

30. listopadu 2011 v 17:45 | Crazy.DE.Bill |  Tome, ty hajzle 2. řada (by _____)
Autor: _____
Mlčím. Tom se zatím posadí na křeslo naproti mně a podívá se na mě.
"Požádal jsem jí o ruku. Přijala to, ale asi za týden přišla s tím, že se mnou nechce mít nic společného. Našla si jiného, bohatšího, krásnějšího a já nevím, co ještě, ale prostě pro ní nejsem dostatečně dobrý, jako ten frajer. Jen mě štve, že stále bydlí tady v baráku, takže jí každé ráno, když jdu do pekárny pro snídani, vídám. A to mě štve ze všeho nejvíc. Víš, ty vzpomínky na ty krásný chvíle, co jsem s ní zažil a že jich opravdu nebylo málo…" povypráví mi celou událost, tak, jak se má a frustrovaně si povzdychne.


S tím koncem naprosto souhlasím, mám to samý, akorát že já každý den potkávám Toma a všechny vzpomínky se vrátí. Jak už špatné, tak ty nejhezčí. Vím, jak mu je.
"Víš, myslela jsem si, že nemáš srdce, ale jak to vyprávíš… Vím, jak se cítíš, ale proč jsi mi řekl, že mě miluješ, když jsi zasnoubený?" zeptám se ho. Tohle jsem nepochopila, nemůže přeci milovat dvě osoby najednou.
"No, já Sam asi nemiluju. Miluju tebe, nechci ti to opakovat do nekonečna, ale řekl jsem si, že by jsi to měla vědět, když už bydlíme vedle sebe. No nic, já půjdu, nebudu tě zdržovat a hlavně si potřebuješ odpočinout a já tu do tebe hustím tolik věcí…" zakroutí hlavou a pomalu se zvedne. Jo, s tím s ním souhlasím, ale přála bych si, aby tu byl se mnou. Ale nahlas to neřeknu, nemám na to odvahu.
"Tak… ahoj." Ještě se na mě u dveří otočí, pousměje se a vezme za kliku. Otevře dveře a už chce odejít, ale…
"Tome." Křiknu. Otočí se na mě a já si viditelně oddychnu. "Prosím, zůstaň tu se mnou…" špitnu. Tak ty jsi buď navedená, nebo blbá. Jak jsi mohla říct, ať zůstane?! Teď se modli, aby řekl, že nemůže, nebo že nechce rušit. Určitě bych si to přála víc, než kdyby tu zůstal.
"No, vlastně… Já už něco mám." Omluvně se na mě usměje. "Ale jsem rád, že si přeješ, abych tu zůstal. Rád bych tu zůstal, ale musím si něco vyřídit. Tak pak se stavím, jo?" pousměje se.
"Dobře. Tak… Zatím ahoj." Kouknu na něj štěněčím pohledem. Prosím, zůstaň u mě…
Chvíli je ticho, jen tak na sebe koukáme, až pak si Tom povzdechne, zavře dveře a vrátí se ke mně.
"Tohle může počkat. Jen počkej, zavolám si, dobře?" pohladí mě po tváři. Jen kývnu a koukám na něj, jak se zvedá a odchází do pokoje pro hosty, kde si zatelefonuje a po chvilce se zase vrátí. Z hovoru jsem nic neslyšela, buď mluvilo potichu a nebo je ta stěna tak tlustá, že přes ni není nic slyšet.
"Zůstanu tu s tebou, nemusíš se bát, dobře?" sedne si ke mně a vezme mě okolo ramen. Hned mě do nosu praští jeho typická kořeněná voňavka, kterou jsem vždycky tak milovala.
O_o
"Už tě nemiluje?" zeptám se po hodně dlouhé době ticha.
"Spíš jsi se měla zeptat: Milovala tě někdy vůbec?."
"Proč takhle? Ona tě snad nemilovala?"
"Jo, tak tím si nejsem jistý ani já a řekl bych, že ani ona neví, jestli mě milovala nebo ne, ale když říkala, že odchází, tvářila se úplně normálně a podle jejího chování nevypadala na zhroucení z nešťastné lásky." Mluví potichu. Stále ležím na Tomovi a vyhovuje mi to. Dýchám jeho vůni, která mě snad nikdy neomrzí ani mi nepřestane vonět a vnímám jeho hlas a hlazení na ramenu a na paži.
Tak rychle se setmělo, že jsme ani jeden nezpozorovali, že už je večer.
"Já už půjdu, zítra vstávám…" zvedá se pomalu Tom.
"Dobře, já… Chtěla bych ti poděkovat, že jsi tu se mnou byl. Bylo mi lépe, než kdybych tu byla sama." Zčervenám. Připadám si jako na první schůzce s klukem.
"Byl jsem s tebou rád." Pousměje se. "Jestli budeš chtít, napiš mi, zastavím se. Číslo na mě snad máš… Když tak se ozvu já…" pomalu odkráčí ke dveřím.
"Dobře. Tak ještě jednou děkuju." Usměju se.
"Nemáš zač. Ahoj." Podívá se na mě a pak odejde.
Tak tohle potřebuje horkou vanu. Pořádně dlouhou, abych se mohla konečně odreagovat.
Dobelhám se do koupelny, kde pustím horkou vodu a přidám nějakou pěnu, která ovoní místnost svojí melounovou příchutí.
Vlezu si do vany a jsem tam do té doby, dokud se mi na bříškách prstů neobjeví varhánky. Vylezu, osuším se a přestěhuji se do ložnice, kde padnu na postel a ještě v ručníku, který mám omotaný okolo těla, usnu.
Ráno se probudím až okolo oběda. Nejdříve se najím něčeho lehkého a pak se si uvařím pozdní oběd, který mám hotový až ve 2 hodiny.
Mezitím mi nikdo nepsal ani nevolal. Bůhví, jestli se Tom vůbec ozve. Když si vzpomenu na tu chvilku, naběhne mi husí kůže a na rtech se mi rozlije úsměv, který stejně hned zmizí při pomyšlení na to, že už třeba nepřijde a včera to byl poslední den, kdy jsem se na něj mohla tisknout a užívat si jeho přítomnosti.
Nakonec přijde navečer a skvěle si popovídáme. Nikdy jsem se necítila tak úžasně, jako zrovna v jeho přítomnosti.
O_o
Nějaký čas to jde takhle dál. Po třech měsících to vypadá, že by jsme se mohli dát znovu dohromady, i když o tom někdy pochybuji.
13.Listopad 2012
Už hodinu čekám, než Tom přijde, tak jak jsme se domluvili. Asi po půl hodině dalšího čekání mi na stolku zavibruje mobil. SMS.
Zlato, dnes nepřijdu. Není mi nejlépe. Mám natržený ret a monokl pod okem. Zmlátili mě v parku, ale nehroť to.
Sotva popadám dech. Kde je? Sakra… Co se mu stalo? Mám o něj strach.
Pocit strachu mě naplno pohltit. Nechyběla ani dokonalá deprese, které jsem se nezbavila celý večer, až do té doby, než jsem si šla spát. Neměla jsem na to ani Tomovi napsat. Byla jsem tak v šoku.
Ráno jsem se probudila celá rozlámaná. Hned jsem se podívala na mobil, jestli náhodou Tom nepsal, ale nic. Rozhodla jsem se, že mu napíšu, přeci jenom bych měla projevit nějaký zájem.
Ahoj, Tome. Promiň, že jsem včera neodepsala, ale usnula jsem. Kdo tě zmlátil?
Text ve zprávě nevypovídal o tom, že bych se nějak moc zajímala, ale byla jsem zvědavá jako nikdy předtím. Hlavně ten strach…
Nic. Žádná zpráva, neozval se celý dopoledne. Vypila jsem už půl flašky vodky, která mě stejně neuklidnila, ani neopila. Zatím…
Po dalších pěti hodinách čekání, zda odepíše nebo ne, jsem se rozhodla, že se za ním půjdu podívat. Nechci ho nějak otravovat, ale mám o něj opravdu velký strach a nedej bože, že by se mu něco stalo.
Zaklepu na dveře jeho bytu. Zvonit jsem nechtěla, co kdyby spal.
Nic.
Po druhé taky nic. Na mobilu vyhledám jeho číslo a potvrdím hovor.
"Tome?!" vyhrknu hned, jakmile to zvedne.
"Ebby?" řekne klidně.
"Kde jsi? Ty nejsi doma?!" začnu se ho ptát.
"Ne, nejsem."
"A kde jsi?!"
"V nemocnici." Pípne.
"Bože…" zašeptám. "Můžu se za tebou stavit?"
"Ne, Ebby. Nech to plavat. Odstěhuju se a… na mě zapomeneš." Zněl tak zničeně. Jeho chraplavý hlas mi v uchu zněl jako nekonečná ozvěna i poté, co jsem zavěsila..
Stále stojím na chodbě, ale ani to mě neodradí od toho, abych se skácela na zem a propadla v hlasitý a dlouhý pláč.
Po necelé hodině přestanu plakat, vyškrábu se na nohy a jdu do svého bytu. Zabouchnu za sebou dveře a jdu rovnou do ložnice, lehnu si do postele, která ještě není ani ustlaná, zavřu oči a snažím se to zaspat. Ale ani to nepomůže a hned, jak se probudím, znovu propuknu pláči.
O_o
Stále se mi neozývá. Mám o něj čím dál tím větší strach, nevím o něm nic, z bytu nevycházím, nemůžu vědět, zda tu ještě bydlí nebo ne. Ani o sobě nedá vědět, zda je v pořádku, jestli vůbec žije.
Moje každodenní deprese mě přivedou jedině do psychiatrické léčebny. Jinak to nevidím. Ani máma, kamarádky, nikdo mi z toho nepomůže. Nikomu jsem neřekla, co se stalo a ani to nemám v plánu.
Zavibroval mi mobil a moje ruka hned vystřelila ke stolku, kde ležel. Zpráva!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku Tome, ty hajzle (2. řada)?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

© Crazy.DE.Bill

2007 - 2018